Červenec 2009
Druhý den na Slovensku.
Povážský Inovec. Primární cíl - Inovec 1042 m.n.m.
Opět jsme měli naplánováno 50 kiláků - tentokrát z toho bylo nějakých 63...
Navíc posledních cca 15 kilometrů jsme jeli vlakem.
25.10.2009 (17:00), Bein, Cyklovýlety » Výlety s kamarády, komentováno 4×, zobrazeno 3170×
Povážský Inovec - Inovec
Druhý den, když jsme se konečně vykopali z pelechu, vyrážíme ve stejné sestavě na další vyjížďku. Musím přiznat, že jsem do poslední chvíle nevěřil, že se jí zúčastním 
.
Start opět z města Stará Turá . Čeká nás 20 kilometrů dlouhá rozjížďka po asfaltu - potěšující zpráva - je to stále z mírného kopce...
Projíždíme přes Hrušové, Nové Mesto nad Váhom a Rakoĺuby do Beckova.
Mohl bych zde parafrázovat Daniela Landu a jeho píseň Ztracení hoši:
Tempo je zběsilý, kluci se splašili, ztratili mě hoši, pak na mě čekali...
Celých 20 kilometrů nafukuje větřík mírně zleva a jako poslední v pelotonu se nemám za koho schovat - to už bych jel ve škarpě. Na každé rovince mi kluci ujíždějí o pěkných pár metrů a já doháním a doháním a ...
V Beckově se hned naproti kostelu zastavujeme v hospodě na pivko a vydýcháváme první dávku kilometrů...
Krátký, prudký kopec nás vede k hradu. Hrad Beckov nás láká, ale rozhodli jsme se prohlídku odložit na zpáteční cestu. Prudkým, kamenitým stoupákem po zelené turistické značce putujeme dál. Na tomto místě vznikl, dle mého názoru, jeden z nejhezčích videozáběrů, které jsme na Slovensku pořídili.
Mimochodem, nebyl by to Zákusek, kdyby to nevydupal na prostřední placku, že??!! 
Zelená trasa nás vede lesem do nekonečného kopce. Místy tlačím a narozdíl od včerejšího dne v tom již nejsem sám. Rozhodl se mě podpořit Miro, z čehož jsem měl neskrývanou radost...
Za každou zatáčkou již čekáme vrchol kopce, ale ten stále nepřichází. Zákusek s Pejskem nám již před drahnu chvílí zmizeli z dohledu. Když konečně zdoláváme Lazový vrch (545 m.n.m.), Zákusek s Pejskem jsou již odpočinutí.
Pejsek zcela správně hodnotí situaci, když nám sděluje, že jsme asi v pětistech metrech a z toho dobře polovinu ztratíme sjezdem do vesnice Selec. Nad Selcem se nám otevírá jeden z nejkrásnějších výhledů, které jsme měli možnost spatřit (viz. foto na začátku tohoto článku). Přímo naproti se tyčí Inovec, prozatím nepokořen...
V Selci dáváme pivko, plníme do lahví kolu a chroupeme čokoládové tyčinky. Dobře víme, že energii budeme v následujích chvílích velice potřebovat.
Místní domorodec nám radí kudy se na Inovec nejlépe dostaneme a my odpočinuti vyrážíme do dalšího stoupání.
Stále po zelené trase projíždíme loukami nad obcí a pomalu se noříme do lesa. Po chvilce již s Mirem družně tlačíme .
Proti nám sjíždějí z kopce dva borci na horáčích, pozdravíme se a my jim tiše závidíme. Vyškrábeme se do sedla u vrchu Hradisko a chvilku si odpočineme. Posléze sjíždíme z kopce dolů až na malou mítinu.
Zde se řídíme radou domorodce a uhýbáme pryč ze zelené - míříme doleva po lesní cestě. Má to tudy být pozvolnější a sjízdnější.
Když vyjedeme na místo s výhledem, zastavujeme a dáváme si pauzu. Já toho mám již plné kecky a po krátkém odpočinku oznamuji klukům, že pojedu pomalinku napřed. Sotva však sednu na kolo a šlápnu do pedálů - mám defekt. Za pomoci kolegů měním duši a vyrážíme dál.
Čeká nás Chata pod Inovcom (cca 780 m.n.m.). K našemu podivení na chatě v pět odpoledne nevaří. Dáváme si pivo honěné kysličníkem, fuj tajbl - bezesporu nejhorší pivo, které jsme během víkendu na Slovensku pili. 
Odpočati vyrážíme k vrcholu...
Stoupáme po červené turistické trase. Na mapě to vypadá jako kousíček, ale do toho strašného kopce se to nečekaně protáhlo. Jedeme (někdo tlačí 
) po spodní části sjezdovky a uhýbáme do lesa. Zde stoupáme po měkké lesní pěšině stále vzhůru. Otevírají se nám krásné výhledy do údolí. Poslední prudký trhák a jsme nahoře.
Inovec (1042 m.n.m.) nás vítá zastřešeným vrcholovým posezením. Dáváme si přípitek slovenskou antialergickou, kterou jsme včera dostali od kamarádova tatíka, pana Andela. Sdělujeme si zážitky a dojmy.
Pejsek jako jediný vyjel až nahoru - VŠECKA ČEST.
Uprostřed našeho hovoru se na vrcholu objevuje pěší slovenský turista. V pohodě vycházkovým krokem přichází mezi nás a my ho žádáme, zda by nám neudělal skupinové foto...
Mezi řečí se ho Zákusek ptá, jak to, že není vůbec zadýchaný? Na to turista ukázal na naše odhozená kola a praví:
Však já zo sebou neťahám takého železa ako vy... 
Po krátké pauze vyrážíme dál. Čeká nás teď veselejší část trasy a to bezvadné sjezdy po úzkých lesních pěšinách...
Po cestě zastavujeme na několika nádherných výhledech a užíváme si pěkných sjezdů.
Projíždíme přes kóty: Krželnica (968 m.n.m.), Rafajova kóta (896 m.n.m.), Jakubová (906 m.n.m.)...
Je skvělé světlo na focení, ale moc si ho již neužíváme - musíme se dostat pryč z lesa než přijde šero.
Naštěstí potkáváme místního bajkera, který jede ze svou něžnou polovičkou v protisměru a ten nás bezchybně naviguje na rychlý sjezd do údolí.
Kousek před odbočkou ze značené cesty Zákusek zachytává pedálem za padlý strom ukrytý v trávě a ošklivě padá.
Naštěstí má přílbu, ale i tak odnáší pád naraženou a zhmožděnou krční páteří.
Odbočujeme ze značené stezky u pramene pod Jakubovou a tlačíme kola přes maliní a vzrostlou trávu z kopce dolů.
Čeká nás parádní, dlouhý a rychlý sjezd po lesní cestě. Na kamenité cestě jedeme stále kolem 35-ti kilometrů v hodině. Po chvíli se napojujeme na úzkou asfaltku a okamžitě zrychlujeme. Letmé pohledy na tachometr napovídají, že se řítíme rychlostí kolem 50-ti kilometrů.
V lese již není moc dobře vidět a můžeme být rádi, že je aspoň trochu světla. Přes asfaltku je totiž závora a tak ve smyku na poslední chvíli dobržďujeme. Vyjíždíme z lesa, světla je nyní o něco víc a my vyrážíme do Nového města nad Váhom na vlak. Návštěvu hradu Beckova již bohužel nemůžeme stihnout.
Projíždíme přes obce Kalnica a Rakoĺuby.
Ženeme se v závěsu po asfaltu. Pejsek posledních asi 10 kiláků jede ve stoje, má ohnutou sedačku a nedá se na ní sedět. Zákusek celou cestu trpí jak zvíře - bolí ho krční páteř.
Přijíždíme na nádraží v Novém Mestě nad Váhom a konzumací piva si krátíme čekání na vlak.
Nastupujeme i s bajkama do uličky v malém motoráčku a za veselé zábavy dopíjíme poslední špetku "slovenskej antialergickej".
Ve Staré Turé dojíždíme kousíček z nádraží na základnu a po jednom pivu v hospodě a pár panácích borovičky jdeme na kutě.
Všechno je za námi a nezbývá než se těšit na příště. Bylo to super...
Diskuse pro článek Slovensko 2009 - den druhý - Povážský Inovec:
Hehe, to byl jako taky ňákej cestovatel??
MUHAHA 
Miro to nemohl napsat. On není takovej "Anderzen". (jestli to píšu správně)
Já ti dám, že to trvalo - darebáku 
.
Vždyť jsi to mohl napsat i ty...
No vidíš. Jaksi to pekne zmákol. Ale trvalo to
Přidat komentář: